Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou -
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi
a s tím růžencem - kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní podvečerem?
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná - studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. -
Poutníče milý! - než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady
a tvoje líce jako pěkné panny -
ale což tak bledé a smutně zvadlé
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je v tvém srdci žal pochovaný?
Snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů k zemi níží?
Mládenče pěkný, nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci
a přinejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu
a mocný balzám v důvěře dříme. -
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
A tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží
a podle cesty pahorek leží
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice - však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista Pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zase vzdychá - těžce, zhluboka. -
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li se k sobě;
ještě poslední vroucí obejmutí,
ještě políbení jako plamen žhoucí:
Již měj se tu dobře, dívko přežádoucí,
chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! -
Tvář jako stěna, pohledění ledné,
ale v srdci plamen zhoubný, divoký,
náhle se poutník ze země zvedne
a k západu rychlé zaměří kroky. -
Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí:
pán bůh ho potěš na jeho pouti!
III
Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
podle ní cesta v habrovém houští,
a na té skále dub velikán pne se,
král věkovitý nad věčnou pouští:
k nebesům holé vypínaje čelo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý oděv jeho hromem rozoraný
a pod oděvem vyhnilé tělo:
dutina prostranná, příhodná velmi -
pohodlný nocleh líté lesní šelmy!
A hle, pod tím dubem na mechovém loži
čí je ta postava veliká, hrozná?
Zvíře či člověk v medvědí koži?
Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!
Tělo jeho - skála na skále ležící,
údy jeho - svaly dubového kmene,
vlasy a vousy vjedno splývající
s ježatým obočím tváři začazené;
a pod obočím zrak bodající,
zrak jedovatý, podobný právě
zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? A to mračné čelo
jakými obmysly se jest obestřelo?
Kdo je ten člověk? Co chce v této poušti? -
Nic se mne neptej! Ohledni se v houští
z obé strany cesty; zeptej se těch kostí,
ježto tu leží práchnivějíce;
zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
ježto tu krákorají obletujíce:
ti mnoho viděli - ti vědí více!
Tu však muž lesní z lože svého skočí,
zrak upřený v cestu divoce plane;
kyjem ohromným nad hlavou točí
a skok za skokem prostřed cesty stane.
Kdo přichází cestou? - V hábitě mládenec,
kříž maje v ruce, za pasem růženec! -
Utec, mládenče! Obrať se zpátky!
Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.
Živottě lidský i beztoho krátký
a škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,
dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí
a neroztříští tvou hlavičku v kusy! -
Neslyší, nevidí v želu svém hlubokém
jde dál před se povlovným krokem,
kde života svého pozbýti musí. -
"Stůj, červe! Kdo jsi? Kam tě cesta vede?" -
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
"Jsem zatracenec," - odpovídá tiše -
"do pekla cesta má, do satanské říše!" -
"Hoho, do pekla? - Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! -
Hoho, do pekla? Netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! -
Však až se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!" -
"Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským - pro pozemské zboží.
Milost boží velká! A znamení kříže
zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
porazí Satana se vší jeho mocí!
Milost boží velká! Ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné noci." -
"Co pravíš? - Za těch let, za čtyřiceti,
bez počtu jsem jich do pekla sklátil,
však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! -
Slyš, červe, jsi mladé heboučké pleti,
byl bys mi dobře, místo tuhé zvěři,
za malou pochoutku dnes na večeři:
ale pustím tě - nechám tebe jíti -
však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,
neušel mojí sukovité holi! -
Pustím tě, červe, ale to chci míti:
přísahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš a čeho se dovíš." -
I vztýčil se poutník a vysoko zdviže
hůl svou poutnickou se znamením kříže:
"Přísahám na kříže svatého slávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!"
IV
Minula zima, sníh na horách taje,
v údolích povodeň od sněhu a deště;
jeřáb se vrací z dalekého kraje:
avšak náš poutníknepřichází ještě.
V zeleň oděly se v lese ratolesti,
fiala pode křem milou vůni dýše;
slavík vypravuje dlouhé pověsti:
ale žádná zpráva z pekelné říše.
Ušlo jaro - léto; již se dnové krátí,
povětří chladne, listí opadává:
z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.
Zdali se poutník přece ještě vrátí?
Zdali nekleslo cestou jeho tělo?
Zdali ho peklo v sobě nepozřelo? -
Lesní muž pod dubem z vysokého stanu
škaredě pohlíží v západní stranu;
sedí a bručí: "Co jich tu šlo koli,
neušel nikdo mé sukovité holi!
Jen jednoho jsem na slovo vsadil,
jen toho jednoho - a ten mne zradil!"
"Ó nezradil tebe!" - ozval se týmž časem
podle muže poutník povýšeným hlasem;
postava přímá, oko přísné, smělé,
studený poklid na jeho čele
a z jeho bledé, ušlechtilé tváře
jako by planula slunečná záře.
"Nezradil jsem tebe! Přísahou ztuha
zavázal jsem se ti, hříšný boží sluha;
a nyní přísahám ještě tobě znova:
přísahám na kříže svatého slávu,
že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!"
Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova,
a vyskočil vzhůru, sáhna po své zbroji:
avšak jako bleskem omráčený stojí -
nesneseť zrak jeho zraku poutníkova.
"Tuto seď a slyš! Pověsti hrůzy
zvěstuji tobě po pekelné chůzi;
o hněvu božím slovo moje svědčí:
ale milost božská neskončeně větší!"
Vypravuje poutník, co v pekle spatřil:
moře plamenův - břidké ďáblův pluky;
a kterak se život s věčnou smrtí sbratřil
na věčné, vždy nové zatracencův muky. -
Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova - jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, co v pekle slyšel:
úpěnlivé nářky - zlořečené klení -
volání pomoci - však nikoho není,
kdo by tu potěšil, kdo k pomoci přišel,
jen věčná kletba, věčné zatracení! -
Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova - jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, jak znamením kříže
přinutil Satana, pekelné kníže,
rozkázati ďáblu, strůjci klamu zlého,
aby zase vrátil krví psanou blánu.
Protivil se ďábel pekelnému pánu,
nevrátil zápisu dle rozkazu jeho.
Rozlítil se Satan a v zlosti své velí:
"Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!" -
Učinila rota dle jeho rozkazu,
připravila lázeň z ohně a mrazu:
z jedné strany hoří jako uhel vzňatý,
z druhé strany mrzne v kámen ledovatý;
a když vidí rota míru naplněnu,
obrací zmrzlinu opak do plamenů.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, rota odstoupila
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. -
Rozlítiv se Satan, káže ve svém hněvu:
"Nuže, ať obejme pekelnou děvu!" -
A byla ta děva z železa skuta,
rámě vztažené k toužebné milosti:
přivinula ďábla na svá prsa krutá
a zdrceny jsou všecky jeho kosti.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, panna povolnila
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. -
I zařičel Satan poslední své slovo:
"Uvrzte jeho v lože Záhořovo!" -
"V lože Záhořovo? V Záhořovo lože?" -
volá v uděšení muž divý v lese,
hrozné tělo jeho osikou se třese
a pot vyráží z tuhé čela kože.
"Lože Záhořovo! - Záhoř je to jmeno,
od matky mé někdy často vysloveno,
když učívala mne plésti rohože,
když mi rohožemi na mechu stlávala
a vlčí kožešinou mne přikrývala.
A nyní v pekle Záhořovo lože -?
Však pověz mi ty - ty sluho boží,
co čeká Záhoře na pekelném loži?" -
"Spravedliva jest pomsty boží ruka,
leč ukryto věčné jeho usouzení:
neznámáť mi sice tvá pekelná muka,
ale tvých zločinů nic menší není.
Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova,
zhroziv se pokuty lože Záhořova,
krvavý zápis vrátil bez prodlení!" -
Stoletá sosna na chlumové stráni
hrdě vypíná k nebi své témě:
i přijde sekera, sosna hlavu sklání
a těžkým pádem zachvěje se země.
Divoký tur lesní v bujnosti své síly
z kořene vyvrací mocná v lese dřeva:
proboden oštěpem, potácí se chvíli
a padne, v bolesti smrtelné řeva. -
Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí
na zemi klesá ve smrtelném strachu;
řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí,
nohy poutníkovy objímaje v prachu:
"Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží,
nedej mi dospěti k pekelnému loži!" -
"Nemluv takto ke mně! Červ jsem, roveň tobě,
bez milosti boží ztracen věčně věkův:
k ní ty se obrať, od ní prose lékův,
a čiň pokání v pravé ještě době."
"Kterak mám se káti? Viz tu na mé holi
ty řady vrubův: co jich tu jest koli -
spočti je, můžeš-li - ta známka každá,
každý ten vroubek jest jedna vražda!" -
I zvedne poutník, k zemi se nakloně,
hůl Záhořovu - kmen mocné jabloně -
a zarazí ji v tvrdé skály témě
jako tenký proutek do zorané země.
"Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů,
kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!
Času nepočítej, nedbej žízně, hladu,
jedno počítej svých zločinů řadu,
lituj a pros boha, aby smazal vinu.
Vina tvá jest velká, těžká, bez příkladu:
bez příkladu budiž i tvoje pokání,
a bez konce jest boží smilování!
Tu kleč a čekej - až se v jedné době
z milosti boží vrátím zase k tobě."
Takto dí poutník a jde cestou dále. -
A Záhoř klečí, klečí neustále;
klečí ve dne, v noci - nepije, nejí;
vzdychaje božího prosí smilování. -
Den po dni mine; již i sníh se shání,
ledové mrazy jižjiž přicházejí:
a Záhoř klečí, prosit nepřestává -
ale na poutníka darmo očekává,
ten nepřichází, nevrací se k němu.
Bůh budiž milostiv muži kajícnému!
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou -
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známátě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi
a s tím růžencem - kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní podvečerem?
Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná - studená rosa:
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí. -
Poutníče milý! - než tys ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady
a tvoje líce jako pěkné panny -
ale což tak bledé a smutně zvadlé
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je v tvém srdci žal pochovaný?
Snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů k zemi níží?
Mládenče pěkný, nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci
a přinejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu
a mocný balzám v důvěře dříme. -
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snův vytrhnouti!
A tam již zachází v chrastině jedné:
pán bůh ho posilň na jeho pouti!
II
Daleké pole, široké pole,
předlouhá cesta přes to pole běží
a podle cesty pahorek leží
a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice - však beze snětí,
jen malá příčka svrchu přidělána
a na té příčce přibitý viděti
rozpjatý obraz Krista Pána.
Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
ruce probité roztahuje v šíři:
v dvě světa strany jimi ukazuje,
v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí,
levou na západ, kdež noc vojevodí.
Tam na východě nebeská je brána,
tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
že se tam s nimi též bude radovati.
Ale na západě jsou pekelná vrata,
tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
zlořečené duše v ohnivá kola.
Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dospěti,
však od levice vysvoboď své děti!
Tu na tom pahorku leže na kolenou
náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
okolo kříže ruku otočenou,
vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
brzy zase vzdychá - těžce, zhluboka. -
Takto se loučí od své drahé panny
mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany,
aniž pak věda, sejdou-li se k sobě;
ještě poslední vroucí obejmutí,
ještě políbení jako plamen žhoucí:
Již měj se tu dobře, dívko přežádoucí,
chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! -
Tvář jako stěna, pohledění ledné,
ale v srdci plamen zhoubný, divoký,
náhle se poutník ze země zvedne
a k západu rychlé zaměří kroky. -
Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí:
pán bůh ho potěš na jeho pouti!
III
Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
podle ní cesta v habrovém houští,
a na té skále dub velikán pne se,
král věkovitý nad věčnou pouští:
k nebesům holé vypínaje čelo,
zelená ramena drží na vše strany;
tuhý oděv jeho hromem rozoraný
a pod oděvem vyhnilé tělo:
dutina prostranná, příhodná velmi -
pohodlný nocleh líté lesní šelmy!
A hle, pod tím dubem na mechovém loži
čí je ta postava veliká, hrozná?
Zvíře či člověk v medvědí koži?
Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!
Tělo jeho - skála na skále ležící,
údy jeho - svaly dubového kmene,
vlasy a vousy vjedno splývající
s ježatým obočím tváři začazené;
a pod obočím zrak bodající,
zrak jedovatý, podobný právě
zraku hadímu v zelené trávě.
Kdo je ten člověk? A to mračné čelo
jakými obmysly se jest obestřelo?
Kdo je ten člověk? Co chce v této poušti? -
Nic se mne neptej! Ohledni se v houští
z obé strany cesty; zeptej se těch kostí,
ježto tu leží práchnivějíce;
zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
ježto tu krákorají obletujíce:
ti mnoho viděli - ti vědí více!
Tu však muž lesní z lože svého skočí,
zrak upřený v cestu divoce plane;
kyjem ohromným nad hlavou točí
a skok za skokem prostřed cesty stane.
Kdo přichází cestou? - V hábitě mládenec,
kříž maje v ruce, za pasem růženec! -
Utec, mládenče! Obrať se zpátky!
Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí.
Živottě lidský i beztoho krátký
a škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí,
dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí
a neroztříští tvou hlavičku v kusy! -
Neslyší, nevidí v želu svém hlubokém
jde dál před se povlovným krokem,
kde života svého pozbýti musí. -
"Stůj, červe! Kdo jsi? Kam tě cesta vede?" -
Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
"Jsem zatracenec," - odpovídá tiše -
"do pekla cesta má, do satanské říše!" -
"Hoho, do pekla? - Čtyřicáté léto,
co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
mnoho vidíval, ale písně této
potud mi nikdo ještě nezazpíval! -
Hoho, do pekla? Netřeba ti kroků,
sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! -
Však až se naplní můj počet roků,
přijdu snad za tebou také na snídaní!" -
"Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským - pro pozemské zboží.
Milost boží velká! A znamení kříže
zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
porazí Satana se vší jeho mocí!
Milost boží velká! Ta ráčí dáti,
že se slabý poutník co vítěz navrátí,
dobuda zápisu z pekelné noci." -
"Co pravíš? - Za těch let, za čtyřiceti,
bez počtu jsem jich do pekla sklátil,
však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! -
Slyš, červe, jsi mladé heboučké pleti,
byl bys mi dobře, místo tuhé zvěři,
za malou pochoutku dnes na večeři:
ale pustím tě - nechám tebe jíti -
však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,
neušel mojí sukovité holi! -
Pustím tě, červe, ale to chci míti:
přísahej, že potom věrně mi povíš,
co v pekle uvidíš a čeho se dovíš." -
I vztýčil se poutník a vysoko zdviže
hůl svou poutnickou se znamením kříže:
"Přísahám na kříže svatého slávu,
že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!"
IV
Minula zima, sníh na horách taje,
v údolích povodeň od sněhu a deště;
jeřáb se vrací z dalekého kraje:
avšak náš poutníknepřichází ještě.
V zeleň oděly se v lese ratolesti,
fiala pode křem milou vůni dýše;
slavík vypravuje dlouhé pověsti:
ale žádná zpráva z pekelné říše.
Ušlo jaro - léto; již se dnové krátí,
povětří chladne, listí opadává:
z pekla však žádná, žádná nejde zpráva.
Zdali se poutník přece ještě vrátí?
Zdali nekleslo cestou jeho tělo?
Zdali ho peklo v sobě nepozřelo? -
Lesní muž pod dubem z vysokého stanu
škaredě pohlíží v západní stranu;
sedí a bručí: "Co jich tu šlo koli,
neušel nikdo mé sukovité holi!
Jen jednoho jsem na slovo vsadil,
jen toho jednoho - a ten mne zradil!"
"Ó nezradil tebe!" - ozval se týmž časem
podle muže poutník povýšeným hlasem;
postava přímá, oko přísné, smělé,
studený poklid na jeho čele
a z jeho bledé, ušlechtilé tváře
jako by planula slunečná záře.
"Nezradil jsem tebe! Přísahou ztuha
zavázal jsem se ti, hříšný boží sluha;
a nyní přísahám ještě tobě znova:
přísahám na kříže svatého slávu,
že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!"
Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova,
a vyskočil vzhůru, sáhna po své zbroji:
avšak jako bleskem omráčený stojí -
nesneseť zrak jeho zraku poutníkova.
"Tuto seď a slyš! Pověsti hrůzy
zvěstuji tobě po pekelné chůzi;
o hněvu božím slovo moje svědčí:
ale milost božská neskončeně větší!"
Vypravuje poutník, co v pekle spatřil:
moře plamenův - břidké ďáblův pluky;
a kterak se život s věčnou smrtí sbratřil
na věčné, vždy nové zatracencův muky. -
Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova - jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, co v pekle slyšel:
úpěnlivé nářky - zlořečené klení -
volání pomoci - však nikoho není,
kdo by tu potěšil, kdo k pomoci přišel,
jen věčná kletba, věčné zatracení! -
Muž lesní pod dubem zamračený sedí,
nemluví slova - jen před sebe hledí.
Vypravuje poutník, jak znamením kříže
přinutil Satana, pekelné kníže,
rozkázati ďáblu, strůjci klamu zlého,
aby zase vrátil krví psanou blánu.
Protivil se ďábel pekelnému pánu,
nevrátil zápisu dle rozkazu jeho.
Rozlítil se Satan a v zlosti své velí:
"Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!" -
Učinila rota dle jeho rozkazu,
připravila lázeň z ohně a mrazu:
z jedné strany hoří jako uhel vzňatý,
z druhé strany mrzne v kámen ledovatý;
a když vidí rota míru naplněnu,
obrací zmrzlinu opak do plamenů.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, rota odstoupila
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. -
Rozlítiv se Satan, káže ve svém hněvu:
"Nuže, ať obejme pekelnou děvu!" -
A byla ta děva z železa skuta,
rámě vztažené k toužebné milosti:
přivinula ďábla na svá prsa krutá
a zdrceny jsou všecky jeho kosti.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
až ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul Satan, panna povolnila
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. -
I zařičel Satan poslední své slovo:
"Uvrzte jeho v lože Záhořovo!" -
"V lože Záhořovo? V Záhořovo lože?" -
volá v uděšení muž divý v lese,
hrozné tělo jeho osikou se třese
a pot vyráží z tuhé čela kože.
"Lože Záhořovo! - Záhoř je to jmeno,
od matky mé někdy často vysloveno,
když učívala mne plésti rohože,
když mi rohožemi na mechu stlávala
a vlčí kožešinou mne přikrývala.
A nyní v pekle Záhořovo lože -?
Však pověz mi ty - ty sluho boží,
co čeká Záhoře na pekelném loži?" -
"Spravedliva jest pomsty boží ruka,
leč ukryto věčné jeho usouzení:
neznámáť mi sice tvá pekelná muka,
ale tvých zločinů nic menší není.
Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova,
zhroziv se pokuty lože Záhořova,
krvavý zápis vrátil bez prodlení!" -
Stoletá sosna na chlumové stráni
hrdě vypíná k nebi své témě:
i přijde sekera, sosna hlavu sklání
a těžkým pádem zachvěje se země.
Divoký tur lesní v bujnosti své síly
z kořene vyvrací mocná v lese dřeva:
proboden oštěpem, potácí se chvíli
a padne, v bolesti smrtelné řeva. -
Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí
na zemi klesá ve smrtelném strachu;
řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí,
nohy poutníkovy objímaje v prachu:
"Smiluj se, pomoz, pomoz, muži boží,
nedej mi dospěti k pekelnému loži!" -
"Nemluv takto ke mně! Červ jsem, roveň tobě,
bez milosti boží ztracen věčně věkův:
k ní ty se obrať, od ní prose lékův,
a čiň pokání v pravé ještě době."
"Kterak mám se káti? Viz tu na mé holi
ty řady vrubův: co jich tu jest koli -
spočti je, můžeš-li - ta známka každá,
každý ten vroubek jest jedna vražda!" -
I zvedne poutník, k zemi se nakloně,
hůl Záhořovu - kmen mocné jabloně -
a zarazí ji v tvrdé skály témě
jako tenký proutek do zorané země.
"Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů,
kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!
Času nepočítej, nedbej žízně, hladu,
jedno počítej svých zločinů řadu,
lituj a pros boha, aby smazal vinu.
Vina tvá jest velká, těžká, bez příkladu:
bez příkladu budiž i tvoje pokání,
a bez konce jest boží smilování!
Tu kleč a čekej - až se v jedné době
z milosti boží vrátím zase k tobě."
Takto dí poutník a jde cestou dále. -
A Záhoř klečí, klečí neustále;
klečí ve dne, v noci - nepije, nejí;
vzdychaje božího prosí smilování. -
Den po dni mine; již i sníh se shání,
ledové mrazy jižjiž přicházejí:
a Záhoř klečí, prosit nepřestává -
ale na poutníka darmo očekává,
ten nepřichází, nevrací se k němu.
Bůh budiž milostiv muži kajícnému!