A třesk, třesk! Huhu! to hučí
jí v patách ve vrchu klíně;
praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomoz -
jí v patách se boří síně!
"Ach, rodičko boží, pomoz!"
v úzkosti tu volá žena,
zpět pohlédnouc poděšena.
jí v patách ve vrchu klíně;
praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomoz -
jí v patách se boří síně!
"Ach, rodičko boží, pomoz!"
v úzkosti tu volá žena,
zpět pohlédnouc poděšena.
A hle, jaká zase změna!
Ticho všecko, a tu z klestu
veliký ční kámen v cestu;
vše jak jindy spořádáno,
po vchodu památky není:
právěť nyní dozpíváno
Krista Pána umučení.
Ticho všecko, a tu z klestu
veliký ční kámen v cestu;
vše jak jindy spořádáno,
po vchodu památky není:
právěť nyní dozpíváno
Krista Pána umučení.
Ale v ženě není dechu
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
dítě svoje odtud nese,
nese a na ňádra tlačí,
jako by se o ně bála;
běží, sotva dech jí stačí,
ač daleko za ní skála;
běží, aniž se ohlíží,
tam tou strání blíže lesu,
a ve strachu a ve plesu
stane v chudé lesní chýži.
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
dítě svoje odtud nese,
nese a na ňádra tlačí,
jako by se o ně bála;
běží, sotva dech jí stačí,
ač daleko za ní skála;
běží, aniž se ohlíží,
tam tou strání blíže lesu,
a ve strachu a ve plesu
stane v chudé lesní chýži.
Ó jaké tu vzdává vroucí
bohu svému žena díky!
Vizte ty slzy kanoucí!
Jak to dítě k sobě vine,
líbá čelo, ručky, rtíky,
a zas k ňadrám je přitiská,
jak celá v rozkoši plyne!
bohu svému žena díky!
Vizte ty slzy kanoucí!
Jak to dítě k sobě vine,
líbá čelo, ručky, rtíky,
a zas k ňadrám je přitiská,
jak celá v rozkoši plyne!
A hle, co se v klínku blýská?
Co to znělo? - Ryzí zlato!
To zlato, jež loni byla,
aby dítě si pohrálo,
jemu v klínek položila.
Co to znělo? - Ryzí zlato!
To zlato, jež loni byla,
aby dítě si pohrálo,
jemu v klínek položila.
Avšak ženu vábí málo,
co ji tolik hoře stálo!
Stáloť ji, ach, slzí mnoho;
leč děkujíc bohu za to,
touže drahé tiskne děcko.
Hořceť zakusila toho:
žetě velmi málo zlato,
avšak dítě nade všecko!
co ji tolik hoře stálo!
Stáloť ji, ach, slzí mnoho;
leč děkujíc bohu za to,
touže drahé tiskne děcko.
Hořceť zakusila toho:
žetě velmi málo zlato,
avšak dítě nade všecko!
Dávno kostelíček zbořen,
umlkly již zvonka zvuky;
a kde někdy stály buky,
sotva jaký hnije kořen.
umlkly již zvonka zvuky;
a kde někdy stály buky,
sotva jaký hnije kořen.
Stařec mnoho pamatuje,
mnohoť i dozrálo hrobu:
avšak lid si ukazuje
ještě místa po tu dobu.
mnohoť i dozrálo hrobu:
avšak lid si ukazuje
ještě místa po tu dobu.
A když večer pohromadě
mládež za mrazu sedává,
rád stařeček povídává
o vdově a o pokladě.
mládež za mrazu sedává,
rád stařeček povídává
o vdově a o pokladě.